Krutus osudos Orfeus

Krutus osudos Orfeus

nebo tak nějak podobně by zřejmě žáci (respektive zejména žákyně) literárně-dramatického oboru Základní umělecké školy F. X. Richtera v Holešově, vedení Vladimírou Dvořákovou, charakterizovali své představení „Orfeus“, které provedli nejprve ve sklepě ZUŠ – v bývalém Sorry klubu a nedávno ve studovně Městské knihovny Holešov. A jak se shodli mnozí diváci, vybuchla bomba. I když bylo účinkujícím něco mezi 12–17 lety, předvedli vpravdě první opravdu moderní multižánrové divadelní představení v Holešově. Pokud vás, milí čtenáři, už nebaví klasické školní besídky či upocené amatérské naučené deklamování, přijďte se podívat na Orfea, který se bude (snad) opět dávat ve sklepní scéně ZUŠ. Tohle je opravdu milník holešovského divadla. Samozřejmě díky režisérské, pedagogické a scénáristické vyzrálosti Vlaďky Dvořákové, ale také díky šťastnému souběhu skvělých dětských talentů a naprostého nadšení z volně rozpoutaných tvůrčích možností všech zúčastněných.

Představení je (naprosto správně) krátké, ani ne 45minutové, do volné dramaticko-hudební formy převádí tu nejklasičtější verzi prastarého mýtu o Orfeovi, jak ji zachytil Eduard Petiška v ikonických Starých řeckých bájích a pověstech. Petiškův text potom doplnila Vlaďka Dvořáková o poetické navození atmosféry Řecka a přednáší jej chorus i jednotlivé herci v tradičním pojetí antického divadla v ne zcela přesně definovaných rolích (naprosto dokonalé). Účinkující navíc převedli velkou část Petiškova textu do vlastní „řečtiny“, jak se ji autor tohoto článku pokusil prezentovat v nadpisu, což (naprosto bezvadně) odlehčilo těžký, tragický příběh mladistvým humorem. A další z dílčích bomb je využití árií z opery Orfeus Claudia Monteverdiho (ostatně zřejmě vůbec první opery v historii hudby). Tyto opravdu těžké kusy naprosto skvěle (i a capella) zazpívala jedna z účinkujících, mladičká konzervatoristka Eva Darebníčková. Ale hudební složka představení nebyla jen ve zpěvu, tohle představení mělo svůj vlastní magický zvuk – podmalovávalo jej violoncello, kytara, zvonkohra, rytmické nástroje. Velkou roli v něm hrálo rovněž světlo a stín, účinkující často používali baterky vytvářející (naprosto překvapivé) světelné kontrasty na řadě rekvizit – naznačených antických maskách, kulisách, idolech i stínohře rukou. Už příchozí na představení, procházející do studovny kolem setmělých uliček mezi regály na knihy byli vítáni „oživlými sochami“ herců, které mlčky ukazovaly cestu do hlediště.

Představení této klasické tragédie naprosto přesně evokovalo antickou řeckou divadelní tradici. Ale mělo mnoho navíc, neboť režisérka umožnila účinkujícím rozvinout vlastní fantazii a sama fantastickou a mýtickou atmosféru obohatila řadou režijních a scénáristických nápadů. Dokonalost hudební složky, tvořící nedílnou a zásadní část tohoto díla potom byla zajištěna další pedagožkou ZUŠ, Kateřinou Juráškovou.

Samozřejmě dětští herci nejsou (zatím) profesionálové. Občas zaskřípala plynulost představení, odmlky mezi replikami byly místy delší než dokonalé. Ale i to bylo mimořádně milé a příjemné, z naprosto dokonalého představení by v této smršti nápadů a překvapení možná šla až hrůza. Ale zážitek to byl nádherný. Naprosto nádherný!!!!!

Karel Bartošek