Žítkovské čarování

Žítkovské čarování

Není to tak dávno, kdy román Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně“, popisující dramatické životní osudy posledních „bohyň“, lidových léčitelek a „čarodějnic“ na Kopanicích na moravsko-slovenském pomezí, doslova uchvátil čtenáře zejména na Moravě. Následovala veleúspěšná dramatizace knížky v Městském divadle ve Zlíně a také poněkud odmítavé reakce folkloristů, kteří fenomén „bohyňování“ zkoumají. Protože všechny tyto kulturní události vyvolaly velkou oblibu všeho, co se týká žítkovských bohyň, uspořádala Městská knihovna Holešov a městské muzeum Holešov besedu s Dr. Jiřím Jilíkem, významným folkloristou, novinářem, publicistou a pedagogem, který se mimo jiné nejen zabývá problematikou kopaničářského folkloru a samozřejmě tudíž i bohyň a jejich činnosti, ale při svých studijních cestách se seznámil a dlouhá leta udržoval čilé styky s poslední autentickou žítkovskou bohyní,  Irmou Gabrhelovou a o fenoménu bohyň a bohyňování napsal skvělou knížku Žítkovské čarování. Čekala jej k prasknutí naplněná Sala terrena holešovského zámku – už čtrnáct dní před přednáškou bylo jejích sto míst beznadějně vyprodáno a tak knihovnice ještě „vtlačovaly“ do sálu další židle, které ale také rychle zmizely, takže se ani na všechny zájemce nedostalo.

Zajímavé je, že naše město má v celé záležitosti výzkumu bohyň své místo. V proslavené Tučkově tiskárně na náměstí (dnes jsou tam obchody Valentina) vydal knížku Bohyně na Žítkové pokrokový kněz, člen Katolické moderny a farář v Hrozenkově, P. Josef Hofer. Jeho spisek sice, jak se na autora – kněze sluší, vlastně bohyně za jejich „čarování“ odsuzuje, jinak je ale vlastně jedním z nejstarších zdrojů, popisujících nejen jejich příběhy, ale i metody a postupy práce. Bohyně totiž kromě bylinkaření provozovaly nejen další metody léčitelství, jako napravování pošramocených údů (a to vůči lidem i hospodářským zvířatům), ale také čarovaly – zejména lily vosk do studené vody (ta musela být nabrána ze „svodnice“, tedy soutoku dvou potoků a tudíž to byla zázračná, „ščasná“ voda), hádaly,  kdo se dopustil krádeže a kde se ukradená věc nachází (prý se často stalo, že když se zloděj dozvěděl, že okradený jde se svým problémem k bohyni, raději věc někde pohodil, aby na něj bohyně neukázala), věštily budoucnost, hádaly  vyléčitelnost nemoci  a hlavně hodně „čarovaly na lásku“ – přičarovávaly dívkám ženichy a mladíkům nevěsty, řešily manželské krize apod.

Přednášející Jiří Jilík  okouzloval nadšené publikum  velkým charizmatem své jedinečné osobnosti – patří mezi tu poněkud starší generaci jiskřivých slováckých folkloristů, kteří ze  svého regionu čerpají veselost, vtipnost a velký dar řeči. Citoval autentické rozhovory s bohyněmi v jejich velmi specifickém nářečí. Byl také kritický k románu K. Tučkové – jedná se o čistou fabulaci, autorka si na pozadí skutečných postav vymyslela většinu dramatických dějů – bohyně nevěštily vysokým nacistickým pohlavárům, ani je STB nepronásledovala a nezavírala do blázince,  dožívaly v klidu na svých Kopanicích. Ale jejich osud nebyl nijak záviděníhodný – kromě tvrdé práce a velké odlehlosti zažily poslední bohyně nástup moderní doby, která pronikla i do Kopanic a znamenala nakonec pohrdání jejich prací od mladé generace včetně jejich dětí, které se za jejich čarování často styděly ba dokonce se se svými matkami často rozešly.

Doktor Jilík přitom, přes svůj vědecký přístup k bohyňování, úplně nevylučuje jisté magické schopnosti těchto žen, sám se s některými těžko vysvětlitelnými věštbami či znalostmi bohyň setkal. A v každém případě uznává minimálně silný psychologický účinek jejich přírodní magie, kterou provozovaly po  řadu generací. V první polovině 20. století došlo k určité renesanci jejich postavení, k bohyním se jezdili radit hlavně lidé z měst – včetně Prahy, Bratislavy, Brna, bohyně měly často i padesát zákazníků za den.

Poslední bohyně, ona již zmíněná Irma Gabrhelová,  zemřela v požehnaném věku 97 let a nyní už na Kopanicích žádné skutečné bohyně nejsou. Je to pořád ale nádherný kus přírody a lidových tradic, tak jak ukázal dokumentární  film Horenka Chabová , který nám doktor Jilík pustil na konci své skvělé přednášky. A ta nás pěkně polechtala na dušičce i na srdíčku a ukázala nám, že na světě existuje i něco jiného, než jen zboží, supermarkety a konzum. Takže velké díky šikovným knihovnicím a muzejníkovi – a co nejdříve zase nashledanou na další nějaké takové lidsky krásné besedě.

 

Karel Bartošek

Fotografie Hana Helsnerová